S vrchu hory v padol zírám
a dál v kraje pod hvězdami,
tichá noc, jen bor mi šumí
nade hlavou zamyšlenou.
„Rodný kraji! slavná vlasti!
otcův země posvěcená,
mocná kdys, teď ponížená,
nad tebou já zaplakal bych
pláčem hořkým, Zábojovým!“
Všecko ticho, smutno, mrtvo,
kol jen hvozdem táhlý šumot
jako obra povzdechnutí:
„Zábojův ty smutný synu!
Zábojovi potomkové!“