„Sem rebely, ty hlavy tvrdé, smělé!
Namiřte dobře v drzá čela jich.
Strojila zhoubu řádu, říši celé,
má krví trestán býti jejich pych!“
Tak vůdce volá, vojákům svým vele.
A na bratry zbraň rodný bratr míří –
zvon mrtvých zní a buben temně víří.
S poklidným čelem odsouzenci stáli;
ret nebledne, milosti nežádá.
„Ó s bohem, bratři!“ – Pušky zahoukaly,
k zemi se první mrtev ukládá.
A jako tento druzí umírali.
„Svobodo“ slední vzdech. – Však tyran hýří.
Zvon mrtvých zní a buben temně víří.
Posledně ruku smrtnou vůdce zvedá,
by strašlivé dal k ráně znamení.
Však klesla bleskem. – Líce jeho bledá
na odsouzence hledí v zachvění.
Vous bílý děsí jej a hlava šedá?
„Jen vel, ó synu! Vyplň vůli pána!“
Ztich’ buben, tesklivě jen zvučí hrana.
„Odveďte starce!“ mladý vůdce velí.
„Zůstaňte!“ stařec pyšně zavolal.
„Jen vel, a řád se zaskví tobě skvělý,
žes víru zapřel, najmouti se dal.
Ty volnosti jsi bojovník byl smělý,
pro pánů pocty jsi teď za katana.
Má kletba ti!“ A teskně zvučí hrana.
Starcovy ruky důstojník se chopil.
„Odpusť mi, otče!“ jeho šeptá ret.
„Odvolej věrnost!“ Mladík oči sklopil.
„Jsi věrný sluha!“ volá stařec bled.
„Za vlast!“ a dýku v krvi syna stopil.
Zní výkřik bolesti. – Již rány hučí,
zavířil buben, zvonek žalně zvučí.