Utichly křiky, šumot po táboře, tak jako před bouří když tichne bor. Jak rudé hvězdy planou ohně spoře – pohasly. – Ztichl družný rozhovor.
Chod stavíc stráž o zbraň se opírá a dumným okem v dáli pozírá. Čas blíží se a váznou jeho kola – zas jeho minul krok a stráže volá:
„Já bdím!“ Hlas nikne, zvučí poznova, za sledním stanem noc ho pochová. „Já bdím!“ Oj, stráže, napřáhněte kopí! Však kloní je, jak lístek v zachvění.
Kdo ledem ovál čelo? Zrak svůj klopí, a srdcem truchlivě jde tušení. Zas kráčí stráž a pannu nezírá, jež táborem jak stín se ubírá.
Šat bílý má, klid mrtvých v bledé líci a líbá čela tichých mužů snící. „Já bdím!“ Stráž po stráži tak poznova – Kdo druhy před tou bledou zachová?
Ta tiskne chladné rty na pyšné čelo, co o vavřínu bujném, lásce sní; i na to, z něhož dávno uletělo na dívku milou vroucí vzpomnění.
Jde bledá dál a líbá dokola, ve větru chladném černý vlas jí vlá – zemdlený vojín ve snu těchu hledá – Den zítřejší! Hle, nad tebou smrt bledá!
„Já bdím!“ Hlas nikne, zvučí poznova, krvavé růže jitro dochová. U pěvce-vojína teď stojí hlavy, jenž sní o krásné báji hrdinské.
Duch jeho letí k sluncím otců slávy, na rumech plesá vlády cizinské. Nezlíbá bledá hlavu svěcenou? Zachází – dál – již hvězdou vzdálenou. –
A pěvec sní o vlasti slávověnci, kol ve snu tichém druzi odsouzenci. Noc tmavá – zítra tmavší nastane – Však nad ní sluncem píseň zaplane!
Cookies on Poetry Cove