Háj tmavý byl. Kol dubů starých kmeny, šum korun v šeré výši tajně zněl, jak proroka ret ve snu rozechvěný by tiše divné zvěsti vyprávěl.
V těch temných kobách klenby zelenavé jak v chrámu oltáře se bělaly. V nich věky dávné cit svůj vepsaly, a po světle své tužby, vzdechy lkavé.
Tu skála omšená, kol břečťan pnivý, tu oltář s krví, ohně záplavou, tam děti bije bohu kněz ten divý – to věčného je boha oslavou.
Dál kráčím smuten – oltář ze mramoru! Plá vonný oheň, zvučí jasot, zpěv, kol v divém pohybu řad mládců, děv tu slaví božství v reji, pustém sboru.
Teď oltáře u stupňů stojím bílých. – Ten zlata lesk a kmentů nádhera! Oj zvučí zvony, hudba zvuků milých, dým stoupá vonný stromů do šera,
kněz s výše boha volá, bludným klna, zve z pochvy meč pro boží slávu, čest, a proti bratru bratr zvedá pěst, a v rudé moře roste krve vlna. – –
O bože! bože! oltáře to tvoje?! Tu nepadnu na svoje kolena. Dál spěchám plný tísně, nepokoje, až stanu, obětnice omšená
kde schýlila se k dubu ku starému. Tu píseň nezvučí a modlení se ozývá jen v dubu šumění a v kámen vryto: Bohu neznámému!
To výkřik ze šera, vzdech dávných věků, to člověčenstva touha odvěká, již mnohý zaved’ oltář plný vděků. – Však přijde věk a zas tu pokleká.
Tu brána všem je k míru ku zlatému – tu věků slyším teskné bušení – kdo strhne roušku temna, tušení, kdy zajdou slova: Bohu neznámému.
Paprslek mnohý, ale světla málo; a duch můj tesklivě se zadumal. Za horou slunce tiše umíralo, svit slední hájem, na oltáři plál.
Kol tichý ševel, jako citem jatý, již šero – dne pohasnul červánek – hle večernice! – noci skřivánek, a tmí se – kol a kol mír, poklid svatý.
„Jest! Jest!“ duch volá z nitra hlubokého; a zírám k nebi pohnut, v povzdechu se vroucně modle klesám do mechu v hvězdnatém chrámu „boha neznámého!“
Cookies on Poetry Cove