„Jako to kvítí v poli uvadneme
a prach náš matka země pohostí.
Co dál – to duše jenom pouhé snění –
truchlému srdci krůpěj radosti.“
Ach, nelze nám tak tiše pohynouti –
Kde kvítka pel nám je a nevina?
A srdce naše volá po věčnosti,
ta divná, ohněm živá květina!