V Milířích dole smutno a ticho. Zlému tam jak se kdo ubrání? Potěš ty pán Bůh, kteří tam zbloudí za noci anebo v zoufání.
V Milířích dole mrtvo a ticho zvečera i v pravé poledne. Lesy kol tmavé, z hlubin jich vítr sotva kdy k letu se pozvedne.
Olšinou hustou říčka se plíží, sotva kdy slunko ji oslní. V soumraku, ve vsi zvonek kdy dozněl, černá se hladina zavlní.
Pod olší klenbou svítilna plyne – Po světle nesahej, poutníku! Nekloň se! Záře zavede tebe do chladné komory k vodníku!
A chodec prchá, bázeň ho jímá, pohaslo světlo; černá kde tůň, chechtot jen zvučí soumrakem stromů. A hle, tu v paloučku kůň!
Pasáčku, bludnou jenž kozu hledáš, na koně volného nesedej! Zanese tebe v hlubinu chladnou. Vodník to! Spasení duše dbej!
V noci, kdy klenbou haluzí luna na vodní květy zář rozlívá, cupot a šumot, divný zpěv luzný paloučkem, dolinou zaznívá.
Zašumí křoví, olše se budí, haluzka každičká ševelí o nožce lehké, o tancech hravých, o tělu bílém, o lících tmavých,
o žínek lesních to veselí. – V Milířích dole mrtvo a ticho. Zlému tam jak se kdo ubrání? Potěš ty pán Bůh, kteří tam zbloudí
za noci anebo v zoufání!
Cookies on Poetry Cove