BOŽÍ BOJOVNÍCI

Tvrdé lože a přec jako ze sametu. Hraví tu se u hlav snové slétli, zlaté záře rozsypali, vonných květů v tichý spánek mladé žínce vpletli.

Tvrdé lože v Táboritů tmavém voze, jichž tu dlouhé řady v ranním šeru stojí jako černavý mrak zahubením hroze. A ve výši zástava se svatá rdící

nad svatebním ložem šeptá píseň svoji: „Kdož jste boží bojovníci!“ Neslyší ji mladý snící Táborita: na klíně mu dřímá mladá žena.

Hasnou hvězdy, na východě už se svítá, nad pole vzlét’ skřivan orosená. Dumá vojín, vlhké stírá vlasy s čela – v klíně láska jeho, blaho dřímá tiše!

Usmívá se – ach, a jediná jen střela, a svou neuvidí ženu milující. Sklonil hlavu – nad ní prapor šumí s výše: „Kdož jste boží bojovníci!“

Slunce východ! Už se celý tábor budí, v zlaté záři zbroj se hrůzná míhá, vzdouvají se v větru kalichové rudí, hluk a šum, a povel povel stíhá.

„Vstávej, milá!“ Ženu budí políbení. „Nastal den a boj! Tys Táborova žena! Slyš, jak pějou k Bohu bratří shromáždění!“ Žalmy jitrem zvučí v nebe doufající;

a pak ona, jako řeka rozbouřená: „Kdož jste boží bojovníci!“ Tábor v bitvu! Každý své se chápej zbroje! Hrčí vozy. Na kůň, na vůz, v šiky!

Jezdci v letu. „Vrahů četných blízko voje!“ Země duní. Zříš je, honce, harcovníky, vůz za vozem? Jako bouře rozzuřená! Míhají se kusy, bojovníci, zbraně – –

A tu Tábor a s ním mladá jeho žena s lože svatebního patří smrti v líci. Nezalkají, vždyť to volá zákon Páně: „Kdož jste boží bojovníci!“

Ej, to seč! Kvas hrozný. Hyne dav po davu. Kalich Páně tu, tam Říma znaky – Čech tu hubí dávné rabství, zpupnost, slávu – Hukot kusů, ryk až pod oblaky!

A tam mladík ten jak vrahy tepe, shání! A s ním anděl zhouby, statná žena jeho – pavezou mu – vlas jí vlaje kolem skrání – Ha, ten výkřik! To v něm srdce pukající –

Zanik’ v řavě, v vlnách zpěvu válečného: „Kdož jste boží bojovníci!“ – Zašla bouře, nepřítel už prchá v dáli, kol jen mrtví. – Vítěz zákon boží.

Na voze tam Tábor. Bujný dub to skláli – vedle žena – na svatebním loži! Padla s mužem. Vlídná zasáhla ji střela. – Slunce hasne, muže líbá, růži bledou.

Kolem druzi. Naklonili chmurná čela, a ten starý, vážný hejtman dumající pokyvuje hlavou svojí šedou: „Ej, to boží bojovníci!“ – –