Když zvonů píseň rozlítne se,
vždy mlha zrak mi zasloní,
co každičké to srdce nese
mi upomínek, snů a tuch,
než dozpívá, než dozvoní, – –
ví Bůh.
Mne dojímá ten zvuk, ten táhlý,
když ustává a znovu zní,
ten přechod v ticho poznenáhlý,
když roj se splétá šťastných scén,
jak motýlové přeluzní
v můj sen.
Já tvoje milá slyším slova
a zlehounka, jak tehdá – víš –
tvou hlavu líbám znova, znova. – –
Již zvonkům umlk’ srdce ton,
mé stále tepe v ňader skrýš:
„Jen on!“
Ta zvonů píseň! – Vzpomínati
a toužit musím den co den, – –
ta s večerem se vždycky vrátí,
leč splní-li se jedna z tuch
a vrátí se vždy šťastný sen –
ví Bůh!