Byl poustevník, ten pro jediný keř,
jenž ze semene vyrostl mu, žil,
a tulák pro slunce a stín, ach věř,
a hříšník žít chtěl, aby vinu smyl.
A šťastný člověk pro srdce byl živ,
a jiný pro myšlenku svatou zdvih’
svou hlavu tam, kde umříti chtěl dřív, –
je strašně krásné dožít v illusích!
Byť paprslek byl pavučinou jen,
jež svítí v nedostupném slunci nám, –
a předmět žití pavouk, vězňův sen
a jeho láska! Žhavě vzpomínám – –
Víš, onen drahý cizinec, ó víš?
žil oblakům, jež snivá plují v dál!
Ó čti, než bránám těžkým odpovíš,
vzkaz jeho: není, co bys miloval?