Okamžik věčnosti do našich srdcí skanul
podivně žhavý – ó nejsladší Nemožnost,
ó věčnost okamžiku, Západ rudě vzplanul,
když tys do mého srdce krví svojí vrost.
Já klečím u tebe, ty objímáš mé tělo,
ó ty, ó ty – tak příliš krásný a tak můj,
co harmonie rozkoše a bolesti se chvělo
v doteku našich rtů a duší – pamatuj!
Pamatuj, nezapomeň na plameny svaté,
vždyť svítí hvězda srdcí v cestu dalekou,
ať skanou teplé růže s řízy rozepjaté,
ať slzami snad někdy vázy přetekou...
Okamžik věčnosti a věčnost okamžiku
chci ještě v tobě žít a sluncem zaplanout
na moři bez břehu a při vln temných vzlyku,
pohádkou luny tiše po tvém nebi plout. – –
Tak dát ti sebe závratně a odevzdaně –
kvetoucí žhavé Srdce v rudých západech,
ó vezmi – ohně života, mé líbej horké dlaně,
a na svých prsou pak, ó nech mne zhasnout, nech! –