Život ať nám chvíli plyne
jako v slunci tichá řeka,
ať sto kroků srázy mine
její hebká vlna měkká,
ať tam kalich štěstí pučí:
je v něm vždycky krůpěj žluči.
Ať se zdá, že na vrcholu
stojíme již po zápase,
že stoupáme klidně dolů,
jako slunce padá v kráse,
ať nás velké lásce učí:
je v něm vždycky krůpěj žluči.
Nemůžem si nikdy říci:
srdce číš je plná blaha – –
a to štěstí prchající
až ku nebes hvězdám sahá,
život blaží, život mučí,
je v něm vždycky krůpěj žluči.
Jen když zcela nezatopí,
na tu hořkost tak se zvyká,
po ní všady zbudou stopy – –
I když v prsou štěstí vzniká,
už to kolem hlavy zvučí:
kdy tam padne krůpěj žluči?