Zázračné cesty slunce otevřelo,
a tys jich neviděl?
Ztemnělé pozdní slunce jako střelná rána,
jež zahojí se, odcházelo,
a všecko odhalilo naposled:
prameny kouzelné, v nichž věrně blankyt bděl,
zahrady čarovné, v nichž neopadal květ,
a píseň, která nemá býti dozpívána,
a zlaté plody slibující sílu v dar
bouřlivých, obětavých jar.
Již světel nikde nebylo, ni slunce, luny, hvězd,
a cesty svítily všech vroucím odleskem,
jak čekaly by ještě na příjezd
velkého Štěstí zakrytého noci Snem.
Zázračné cesty – s dálkou tajemnou
odvážnou věčnost objevují přede mnou
a lotos, růže kvetou z jejich kamení
a slibují nám nesmrtelné štěstí – Nám.
Bránící řetězy jak žhavé tepny odpoutám
a půjdem osamělí, na vždy spojeni,
a nalezneme rozluštění všeho na cestách
zázračných a otevřených do nesmírna.
Nejvyšší dotkne se nás struna smírná:
královsky zapadlého slunce nach.
Zázračné cesty čekají,
v hlubiny snův a v závrať pravdy volají.
A jasno je mi teď a klidno v prsou již:
vím, že je uvidíš.