Zavolám do lesů hlubokých,
slyším své volání zpět,
nezní tvá odpověď sladká z nich,
a já bych plakala hned.
A já bych uzlíček svázala,
spěchala nocí i dnem,
až by tvá slova mi jásala,
že ve tvém objetí jsem.
Až bys mi do srdce zavolal,
jak mne máš, miláčku rád,
tak by mne žádný král nedoved’
oblažit stotisíckrát.
A když tak do lesů zavolám,
myslím, že slyšíš mne kdes,
že se mi někdy přec ozveš sám
jako ten hluboký les.