Zas v lese.

Zas v lese stojím, jaro z dálky dýchá, a blankyt smrčím snivě prokmitá, šum sladký dojímá, jde z ticha, z ticha, zem brzy v kytku bude uvita,

jíž pobděl zlatý terč a plicník růžový zvon drobounce si otvírá a nachový květ pestíkový líska – s jehnědou, a všecky touhy, jichž tu tolik dýchá, –

mne k tobě nevedou! Modřinám světlé jehličí již raší, a strnad zpívá zakryt jedlovím, hned šťastně tak, hned utopeno v pláči,

zní, zvoní jeho: „Nepovím, nepovím!“ Ty vlhké pěšiny, tak ošizené jarem a slunce zlaté, jež vše líbá novým žárem niť pohádkovou v duši upředou;

a všecky touhy, jichž tu tolik raší, – mne k tobě nevedou! Zas v lese – teď, kdy hory sněhem svítí a srdce taje, kde se oteplí,

kdy zvítězily touhy v šťastné žití a všecky sponky chladné rozeply. – – Jsem v lese. Střízlíček sed’ u mne na větev, v mé duši jako kdys zní sladké. „Zjev se, zjev!“

A vidím, jak ty sny mé kolem jdou, a všecky touhy, jichž tu kolik svítí, – mne k tobě – nevedou!