Zář měsíčná zem do pohádky,
sny do polibků čaruje,
zřím, jak tam srostly mezi vrátky
dva stíny v jeden.
Jez v dálce tiché žaluje,
teď třešeň šeptla, kaštan tichne,
a pak si všecko listí vzdychne.
Já hledím na ty hvězdy rudé
a modré, žluté do běla;
vím – s tvojím je a navždy bude
můj osud spředen,
jak hvězda s hvězdou; věděla
bych ráda, sejdem-li se my kdy
tak v jeden stín. Dí měsíc: „Nikdy!“