Zapomenout! – – Jako záchvěv
tiše hloubkou srdce znělo,
proč by moje nedovedlo,
když tak mnohé zapomnělo!
Jíti dál tím božím světem,
chtěla jsem jen v pevné práci,
ať se všecko – květ i štěstí
jako na dne moře – ztrácí.
Zapomenout! Je to těžké
stokrát říci: „Buď mi cizí,“
z toho srdce a z té duše
vím – tvůj obraz nevymizí.
A ty chvíle, co jich bylo,
planou stále světlem stejným,
a ten osud – nezdá se ti,
že je vždy víc – beznadějným?
Ve průhledné jeho vlny
přece topím svoje kroky,
jak ty chvíle plny záře,
zapadají do tmy roky.
Přejde čas, kdy zví mé srdce,
jak je sladké zapomnění,
aby o tom nezvědělo,
jedinkého v světe není.
Dále budou zvonit písně
v květu plné ratolesti,
vykvete a stokrát zvadne
jiných jinde jiné štěstí.
V neskonalé hvězdné kráse
dál se bude nebe klenout,
a jen travou zašumí snad:
„Zapomenout! Zapomenout!“