Zapadá slunce. Do zelených stínů
se sype zlata jeho žhavý proud,
ty musíš jít a stokrát musíš se mnou
v to jantarové moře pohlédnout.
Ty musíš jít, já nebe o to prosím,
by skončiv práci – ven jsi odešel,
kde zlato prší, až to v oči bolí,
až mraky všecky rozprchnou se s čel.
Tam nahoru jdi, kde je nebe blíže,
a zadívej se v širou, zlatou stráň,
nech ozářit se záplavou těch světel
a vzpomínati, drahý, neustaň!
Když Praha se ti náhle cestou zjeví
zhalena nimbem oněch světel též,
vím, jako já, ty v milém zadumání
tam kdesi dlouho státi zůstaneš.
A budeš hledati, kde kloním hlavu,
neb kde v té záři právě bloudím snad,
ať kdekoliv – buď vždycky jist tou pravdou,
že na tebe si budu vzpomínat!