Žalov, Žalov! Oči vyděšené
v jabloňové záři jsem tam stála,
mraky, skály, slunce zkrvácené...
Přemýšlení slula jedna skála.
Přemýšlení v propast nebe rylo
tvrdé otázky a odpovědi,
jaro všecko vzalo, nevrátilo,
jen krev rudou do života šedi.
Kostelíček jako narcis bílý
v blankyt zasazený nad Vltavou,
dole cesty dvě se překřížily:
čekající záhon s křivkou dravou.
Země krásná, přebolestně drahá,
posvátnými ohni duše zkvétá,
ale Žalov stíny svými sáhá
do celého života a světa.