Zahrady drahé mezi paláci a domy,
zálivy ráje pod okny a pod arkýři,
kde staletými pohádkami mluví stromy
a barvy květů věštbami a sliby hýří!
Zahrady milované, tajuplné, tiché,
kde sotva slyšitelný krok se stává básní,
kde sladký Amor pláče s usměvavou Psyché
a štkají milenci pod smrků šerou třásní,
kde listí padající divné zvěsti šeptá,
stráň se zámkem a chrámy kouzlo křivek leptá
v oblohy modrost jako přiblížené břehy moří,
obětní srdce na keřích jak lampy hoří!
K vám město vstupuje se symfonií věží svých
a s tajemstvím své divné krásy duchovité
a kamenné, tonoucí světel, proměn v zázracích.
Co ve vás křídly mává lyrika v stín skryté,
co smíchu zmlká za tlesknutím vodotrysků,
co slastných šlepějí se ztrácí v pěšin písku,
co smutných očí za chorálem zvonů hledí
tázavě čekajících jitřních odpovědí,
co v harfy korun – věčných písní Láska nastřádá!
Je každá duše odcházejíc sama zahrada,
ať k nebi vykvete, neb zlatým listím zapadá.