Zadřímlý kraj s velkými obzory
s klidnými liniemi po nebesích...
Pivoněk růže padly za hory
a vzdechy sladké zasmály se v lesích.
Daleké obzory! Co proti nim
jsou naše bolesti, jež srdce moří?
Jen ohníčky, z nichž k nebi stoupá dým
a v polích za soumraku drobně hoří.
Co výkřik znamená, intimní pláč a vzdech,
jenž do tich fial stínů vletět musí?
Ach, požár bolestí a bouřných žalob všech
jak orel skřivánka ho tiše zdusí!
A cítíme: Je život krásný přec.
Linie před námi se zpěvně zlatí,
jak illuse, že bolest ve svou klec –
sem do prsou se více nenavrátí.