ZA JEDNU NOC.

„Markétko,“ zalkal tónem dojímavým večer než usnul – a byl rozpálen, já tušila, že pohnutou noc strávím, jak stíny rostly, jak umíral den.

Zpívaly zvony písně velkolepé, už zemi ruka něčí zastírá, ó, pro co každé, každé srdce tepe, a pro co to zde, které umírá?

Umlkly zvony, vzdálený jez hučí, fialy vůně stoupá ze zahrad, nemocný sténá, těžký sen ho mučí – – – – Má krásnou hlavu, a ještě je mlád!

Na tmavém nebi lampy rozsvěcují, a loďka měsíčná se pozvedá, v pokoji vedle spáči oddychují, chorému na rty úsměv usedá.

Hodiny bily, znám ty jejich hlasy, jak s každé věže letí do noci, modlím se, – ten by došel v nebi spásy, neb ještě líp, zdráv vyšel z nemoci.

Můj Bože, umře snad, než hvězdy shasnou, a s tou, již volal, už se nesetká, a jak se dívám na jeho tvář krásnou, zní v hlavě mi: „Kdo, kdo je Markétka?“

A myslím si: Kdo volal by mé jméno? Ó, nikdo, nikdo! Slýchala jsem už z úst nemocných: „Matičko, sestro, ženo!“ a „Markétko“ neznámý volá muž.

Noc červencová do oken se dívá, teď v keři pták opuštěn zakvílel, i duše má své těžké chvíle mívá, jež se mnou nikdy nikdo nesdílel.

A co chci? Nevím. Slyším křídel vání andělů božích, být chci jedním z nich, a hlava moje znavená se sklání nad opuštěná lůžka nemocných.

A vidím, vidím rozžehnuté svíce v kostelů přítmí, cítím vonný dech myrrhy, a varhan zvuky jásajíce mi duší jdou v stříbrných akkordech.

V svůj tichý asyl do klášterní cely šla zbožnosti jsem cestou jedinou, do dnů mých dětských zvony chrámů zněly, dny budoucí v dál stejně poplynou...

Nemocný vztyčil se: „A budem svoji,“ – – – zašeptal, „půjdeš se mnou. – viď, – ty chceš? – Krvácím z ran stržených v žití boji, – – – Tvá láska pravdou je, ať vše je lež! –

Ty rány zahojí se! – – Já svou duší, svým tělem obejmu tě – – – pro život, – zlíbám tě – horkým rtem, jenž slzy suší“ – – A s čela smrtelný si stíral pot.

K svým žhavým prstům táhl moji ruku, myslil, že Markétku přivíjí blíž, smrt nahlas volala v tom srdce tluku. Ó, záře života! Ó, těžký jeho kříž!

„Markétko! – Markétko! – – – Má sladká ženo! – Ty budeš jí, – – pojď,– – – ať tě zulíbám – – – Srdce a nebe máme otevřeno, – – – já nebudu tu – na zemi – již sám.

Tak dlouho nepřišla jsi! – Já již zoufal, však přinesli mi konečně tvůj list, že člověk ztracen není, jen když doufal, – – – a já že věrností tvou mám být jist.

Já věřím ti – a mám tě rád, – – – my budem, my budem šťastni – – Markétko, – – – ó, snes květiny sem! – nehal se plachým studem, – buď mou, – mou – – – mou, – Markétko, – – ještě dnes!“

A objal mne a přitiskl mne úže, mým tělem vlna šla až k zalknutí, to otevřena byla náruč muže, a já v ní v prvním velkém pohnutí.

On objal mne a líbal horkým retem, byl marným odpor můj vstříc závrati, ó, žhavé rozloučení s celým světem nás dvou, – – rač, Bože, při mně zůstati!

On k smrti loučí se, já k probuzení, tu v prsou bouří příval neznámý, ó, láska, láska, – jiné nebe není, a pohádka je ono s hvězdami!

Na srdce bušící mou strhnul hlavu, já třásla se, a on se zamlčel, šlo štěstí jeho pod hřbitovní trávu, můj osud – černý motýl – za ním spěl.

A srdce jeho přestávalo tlouci, Markétku, lásku, nebe – ztrácelo, jak srdce moje dlouhou smrtí mroucí, jež ztrácelo, co ani nemělo.

Umřel. Byl konec radostí a boje, – svou hlavu skláněla jsem k pelesti, růžový rána dech pad’ do pokoje, co nese odříkání, bolesti!

Kdo mrtvola chladnoucí u mne byla, kdo Markétka, já nevěděla jsem, jsou cizí mi, však noc ta probudila vše, všecko ve mně, co mi bylo snem.

Za jednu noc mi otevřel se pramen, zde v prsou – krve, slzí věčný proud, by kolena cítila chladný kámen a ruce kletbu vetknutých v ně pout.

Velikou bránu vidím rozevřenu a za ní zápas – jedna záře, květ, a to je svět: já cítím v sobě ženu, a mohu jenom – Bohu náležet.

Za jednu noc kus pekla v sobě cítím, neb ztratila jsem nebe na zemi, oltáře mizí posypané kvítím, svět hoří zázračnými růžemi.

Bojím se žití dálky, prázdné, stejné, když kříž ponesu s klidem bez mezí, a jak mi bude v noci beznadějné, když němá bouře v prsou – zvítězí!...