Jdou lidé z práce jako mraky s chvatem,
západ jim cestu posypává zlatem,
ó, blahá chvíle – hned je hezčí svět:
už doma v klidu budou večeřet.
Jdou, jdou a jdou jak vlna řeky slepá,
za nimi syčí pára, hučí, klepá
stroj v tempu věčném, řemen utíká,
ó, marně tomu duše uniká!
Pryč, továrno! Ať ruce odpočinou,
s tím teplým večerem ať duše splynou,
ať krůpěj štěstí srdce porosí,
ať aspoň svízel domů nenosí!
Jdou, jdou a jdou v tom chvatném rytmu stroje,
by prožili zas krátké chvíle svoje,
k nim někdy radost zbloudí – vzácná dost
a často bída – jejich bledý host.
Sny, sny –! i do těch – květ ať sem tam padne,
pár akkordů zahučí stroje zradné.
jak námořníku moře zazpívá,
když daleko od něho bloudívá.
Ta pohádka až svojí pravdou sklíčí:
s tím srostli v bytost jednu, co je ničí,
jim bude hukot strojů duši rvát,
když budou milovat i umírat.