Tiché,sladké chvění s nebe září dolů
do lesních cest šera a pak k srdci – sem,
ač tu bloudím sama, drahý můj, jsme spolu
pod řasami smrčí vzpomínkami, snem!
Nad břízami srpku proužek tenký plane
a s ním nekonečné, zlaté moře hvězd;
a když jedna skane,
je to vzkaz tvůj z dálky? Z lehounka to chvojím,
rokytím a vřesem jako retem tvojím
zašepotá: „Jest!“
Cesta širým nebem stříbrně se bělá,
jako samo štěstí utajené – tam;
abych drsných pěšin světa zapomněla,
k cestě bílých růží k nebi ulétám. – –
A tu zrak můj náhle k větvoví se sklopí,
jež se temně druží v zlatý nebe svit,
vidím pěšin stopy
širé, smutné; – dumám, proč jich nepominem? –
Jenom v srdci láska jejich žalem, stínem
dál mi velí jít!
Věčný lásky symbol! Hle, tam týčí mírně
z borůvčí se obrys kříže k nebesům,
na všech cestách stoje smutně a přec – smírně,
vím, že našim žehná vzpomínkám a snům.
Bez paprsků, růží! Jen když potkám tebe
někdy v pěšin světa pásmě setmělém:
změní se mi v nebe. – –
Bez paprsků, růží ať jdou cesty chladné,
jen když někdy v oči jas tvé lásky padne
a pak k srdci – sem!