Byl to jen pohled kratičký, krátký,
a já šla bílou pěšinkou zpátky;
truchlivá píseň větvemi táhla,
jako mou duší – tesklivá, náhlá,
srdce tluk šťastný v mlčení ztich’,
od nebe k zemi hvězd se jen chvělo,
drobounké, bílé – chladily čelo:
sníh padal, sníh!
Došla jsem domů – ve zraku rosu;
za okny mými zjev milý kosů
temnil se bělí větvic, a stero
snů, tužeb lítlo v to šero
do jasna venku z očí mých;
vysoko již se hvězdičky smály,
ale tu dole, jako ty žaly,
sníh ležel, sníh. –