Ve snění hlubokém, v myšlének jasu
patřím ti, vidím tě, vždycky jsi mým,
když se jen ponořím v duše tvé krásu,
pak je to srdce mé nejbohatším.
Hluboké, hluboké je to mé snění,
hlubší, než probudit mohl by svět,
za láskou, která se ve křídla mění,
mohu-li do nebe neodletět?
Nesmírně vysoko pnou se sny moje,
výše, než tušiti mohl by svět,
mohu, když všude mi duše plá tvoje –
neodletět?
Všecko ti povídám, co vím a cítím,
co mne kdy zabolí, rozjasní líc,
pěšiny kolkolem pestří se kvítím,
štěstí nás provází – neprchajíc.
Zrak tvůj mne rozsvěcen milostí vábí,
vzdálena vidím ti ve ňader skrýš,
co mi je zem – tam až za hvězdy šla by
duše má za tebou, miláčku, víš?
za tebou do blaha, žalů a muky,
jenom když byla bych tobě vždy blíž
připjata k srdci a k teplu tvé ruky,
miláčku, víš!