Vřesu zvonky zacinkaly tence,
a hned kolem úbočí a skal
pletly se jich nekonečné věnce:
fialový, bílý, růžový.
Padl křídly ptáků první žal
smrkům, jedlím, sosnám do třásní; – –
zaplakala sýkořička ve křoví,
a já s ní!
Věděla jsem, že se neshledáme
pod kouzelným stropem borovic,
zlatých snů jsem opouštěla známé
pěšiny – tys, drahý, nebyl tam!
Stání neměla jsem nikde víc,
snad se jinde oči vyjasní; – – –
zatoužila vlaštovice – Bůh ví kam,
a já s ní!