Bílou cestou koně ujížděli
širá, širá pole tu i tam,
mezi brázdami se vrány tměly,
chocholoušek volal: „Nejsem sám!“
Drobné stopy zaječí a ptačí
viděla jsem v rouše sněhovém
usměvavé, když se chladně mračí
i to nebe v spánku bezesném.
Byla bych ti dala ruku ráda,
vběhla s tebou v bílý, bílý sníh!
Ach, kde jsi, mé srdce jenom hádá,
sní o záři sladkých zraků tvých!
Karmínově slunce zapadalo, – –
velké, chladné, krásně dojemné
v řídké cloně mlhy v dálce stálo,
komu v pozdrav kyne? Ach, nám ne!
Bez tebe vždy, bez tebe, můj milý,
tonu v moři velebnosti, kras,
ať jen slunce za hory se chýlí,
koho pozdraví? Ach, nikdy nás!
Bílou cestou koně ujížděli,
holé větve míhaly se jen,
až jsme v osvětlené město vjeli,
karmínové slunce – zmizel sen.