Poslední pablesk jehličí zlatí
ohnivě prše do ostružin,
toulá se cestou, stokrát se vrátí
za mušek rojem, až v nebi zmizí;
táhne se s třásní jedle i břízy
večerní stín.
Mohu-li bloudíc pěšinou lesní
na tebe, drahý, nevzpomínat?
Což to mé srdce o štěstí nesní,
když zde má noha v rokytí stane,
z lesů když tmavých k čelu mi vane
večerní chlad?
Ó, bys byl u mne! Šepotá tiše,
jak by chtěl se mnou toužebně snít
v pohádce strom, když haluzí kníže,
milostný ptáků hovor, šum listí,
do štěstí umí duši mi vpřísti
večerní klid.
Slyšel bys písně, miláčku, u mne,
viděl bys hvězdy opojný lesk.
Nejsi tu, nejsi! Větvice šumné,
pěšina lesní, klikatá, dlouhá,
a to mé srdce – samá je touha –
večerní stesk.