Kamínky lesklé do mechu kanou,
rosou se barvy duží,
slyším tvé dojemné: „Na shledanou!“
cestička kde se úží; – –
rosa se chvěje v jahodí rudém,
zdali, ach, spolu trhat je budem!
Cesta se v lese hlubokém tratí;
jak s ní má noha kročí,
nemohu bloudíc nevzpomínati
na tvoje sivé oči;
zamhouřím víčka – vidím je všude,
zdali, ach, ret můj – líbat je bude?
Minul čas jahod, bloudění lesem; –
rosička zbyla v řase,
z té, jež se chvěla růžovým vřesem
v duhové lesklé kráse;
a jak ta rosa do srdce padne,
rozbolí srdce, anebo zchladne!