Ve snu jsem tě shlídla pod sosnami
na pěšině, jež se k rokli točí,
což, ó hvězdy svítily ti z očí
pod sosnami!
Ale náhle nebyli jsme sami, –
lidí pestřila se divná směs
po borůvčí, trávě, po rokytí,
v tichý, útulný, náš milý les –
jako v žití!
Přiběhla jsem k tobě do chaloupky,
čermáček tam lítal po okénku,
a ty – vítal’s mne jak pro vždy z venku
do chaloupky!
A jak padám do tvé duše hloubky,
náhle místo klenby bez ozdob
čisté, vlídné – nad námi se svítí
vysoký a ozářený strop, –
jako v žití.
Také ve snu šli jsme cestou jednou,
slziček a zvonků modrých plno kvetlo,
což ó šťastně se nám spolu létlo
cestou jednou.
Ale tam, kde pod oblohou hvězdnou
stál keř planých růží, cesta v kříž
úzkých dvou se dělí; rozejíti
velí nám; já jdu, ty odcházíš,
jako v žití.