Večery tiché na silnici bílé –
ó, proč jen vzpomínek mi budí cit,
proč nejsi tu, by duší našich spolu
se dotekl ten mír a sen a klid!
Úrodná pole, vlídné živé ploty,
a nad nimi již tichý polosen,
lazurem plynou mraky opálové
a rážemi se loučí s lesem den.
Z komínů drobných chaloupek se kouří
a temných lesů křídla široká
tajemně šumí, jak ta milá píseň –
hlučnější řeky tichá – potoka.
Zelené louky od břehů se stelou,
stín olší s nimi, vrb a topolů,
a pěšinky se v úkryt vábně točí,
dva motýli tam vlítli pospolu.
Bučení temné ozývá se sadem,
a cvrčků stejný neustává hlas,
a někdy vzlykem zachvěje se táhlým
rybníka svěží, tichá, klidná hráz.
Divokých kachen rychlé potápění
se zablýskne, a náhle ze sítí
vyletíc hejno rákosníků padá
zas pokraj lesa v měkké rokytí.
A zase chvíli větší ticho všude,
jen ruku v ruce mlčky jít a jít –
proč nejsi tu, by duší našich spolu
se dotekl ten mír a sen a klid!