Majíc tebe plnou duši
šla jsem dlouhou cestou stinnou,
vlčí mák tam někde kvetl,
pampelišky s kopretinou.
Nebe bylo zachmuřené,
a já šla tak v polosnění,
sýkory se smály s větví,
takhle že jim nikdy není.
Došla jsem, jak, nevím ani –
do městečka, tmavý Ital
kolovrátku hudbou sladkou
a pak hodin zvuk mne vítal.
Stála jsem jak omámena
před barokních domků řadou,
hleděla jsem; jak dvě ruce
žlutou přízi na vzduch kladou.
Jak se cestou dovádivě
honí děti opálené,
jak motýli v dálce letí
hlavičky ty barvy lněné.
Kdybys byl v té chvíli přišel,
myslila bych si, můj milý,
že tě jen má duše vidí,
jako příliš často, sní-li.