Když dítě v pohádkách jsem vzrůstala, byl závoj Popelčin snů, tužeb mých předmětem sladkým, co jen bájí, dum jsem skryla v jeho řasách kouzelných!
Jak chodí hvězdy ve dne po nebi, tak toužila jsem neviděna jít, jít cestami a v závoj čarovný svou unavenou hlavu světu skrýt.
V mém srdci láska k tobě vzklíčila, a mnohý žel mi vzešel, mnoho hvězd, a tajemná moc silou lásky své po boku tvém se neviděna nést.
Ta moc žal onen léčí zázračná, neb tebe dává mi, a tobě mne, chvil nejkrásnějších vzlet a zář a vzruch i chvíle důvěrnosti přejemné.
Ach, je to rouška řidší bájných mlh, mír nebes k hlavě mojí připjala, přes příkaz světa z boží milosti ji nezměrná má láska utkala.
Jen ty, jen ty mne vidíš zrakem svým, a nikdo netuší, proč svítí tak, proč hlava tvá se kloní hluboko, proč stojíš u křoví, kde pěje pták.
Proč ohlédneš se náhle po hvězdě, jež první v lazuru se vyzlatí, proč pohneš rtem, jak v hovor nejtišší, a proč se stokrát musíš usmáti.
Ty povídáš mi mnoho krásného, a radosť máš, jak zbožně poslouchám, smích teplý rozsvítí tvůj obličej, když hlavu svou ti náhle v náruč dám.
Zpovědí sladkou rty se rozšumí, až sepnu ruce k tobě bezděky, a potopena v oči, oči tvé v kraj letím s tebou nebes daleký.
Bytosti drahá! Já se zachvívám tvou přítomností drahou nade vše, já cítím, jak se oba vznášíme hluboko v očích Boha uzřevše.
Já zapomínám roušky zázračné, a sotva posmekne se s hlavy mé, jsme odloučeni zase ve světě, kde jenom v žalu – věčně toužíme.
Cookies on Poetry Cove