Po pěšině ostříbřené mochnou
vcházela jsem vzhůru mezi pole,
ve blankytu skřivan zvonil sladce,
a mé srdce bilo tady dole.
Touhy neznámé mou duší táhly,
jako žal a zase radosť nová,
vznikly při zemi, leč nebi blízky
byly jak ta píseň skřivanova.
Vidím dosud širá, žlutá pole.
Kvetla řepka, a tou mdlobou vůně
zmámena jsem úvozem šla k lesu
nevědouc – mé srdce po čem stůně.
Teď to vím: tvé oči, drahé oči,
ruce tvé a hlas tvůj nad vše sladký
nevědomky duši okouzlily,
volaly mne, volaly mne zpátky.