Jak tvoji ruku naposled
jsem tiskla ke své skráni,
jak beze slov se chvěl můj ret,
a vlhly oči – vzpomínáš,
když na hvězdách zrak utkví náš
si maní?
Vím, co jsi tehdá promluvil,
vše zní mi v srdce tluku,
co bylo vím, že duhu vil
déšť s paprskem, a růží nach
že dala jsem ti jako v snách –
i ruku.
Klid lesní volá k duši mé
sen mnohé chvíle sladký,
jak radosť, která – tušíme –
zas navrátí se po čase
a přijde v sterém ohlase
nám zpátky.
Klid lesní tká mi do duše
sta obrazů, zda v klamu,
zda v nekonečné předtuše,
přec nad vše milých; vzletem svým
má celá duše pod smrčím
se vzdá mu.