Tak v dálce od tebe tu žít
jak přesmutno je, víš-li?
Mám srdce steskem otužit,
když hvězdy s lunou v nebes klín,
jak mušky zlaté na muslín
si vyšly?
Když obláčky se zřasnatí,
jak závoj průsvitavý,
jen obtočí se v závrati
kol celé duše – letní sníh, –
i kolem snů mých posledních, –
kol hlavy?
Ty scházíš mi, bych s jásotem
se k nebi zahleděla,
bych těšila se životem,
bych šťastna spěla v lesů chlad,
kde s písněmi bych v písně dát
se chtěla.
Mně bílý závoj touhy jen
lesk nebe dolů hází,
hvězd slzami je ovíjen,
a stříbrem luny zulíbán,
je průsvitný, že se všech stran –
noc mrazí.