Zřím skrytou v lese pěšinu,
jež měkce v mech se kloní,
tak ztichounka, tak do stínu,
tak vzhůru, jako do nebe,
že myslíc – jenom na tebe –
jdu po ní.
Je tkána vřesem růžovým
a odýchána smrčím.
Jsem samotna a skoro vím,
že vzpomínáš mne v chvíli tu,
když bloudím v lesa úkrytu
a mlčím.
Jen někdy hlesnu po ptáku,
když v houští se mi zjeví,
když otázku má ve zraku
i ve zpěvu. Že vzpomínám
jen k tobě při tom – nejinam, – –
to neví.
A vzhůru z cesty vyběhnu,
kde paprsky jsem zhlídla. –
Les přede mnou. – Já toužně hnu
svou duší k tobě. Po lese
mne více noha nenese, –
mám křídla!