Je možno někde toužit víc
a tebe vzpomínati,
než u jezera? Na tisíc
snů házím jemu do klína,
a všecky šerá hladina
mi vrátí.
Šum sladký táhne jehličím
a srdcem zalahodí,
vřes zadýchá, a sosny svým
mi učarují chvojím též,
když k sobě vroucím: „miluješ“,
mne vodí.
Třpyt zelenavý do tmava
a jisker miliony
si na jezeře pohrává,
jak čarokrasy na stráži
v něm stěna svůdně obráží
své sklony.
Chci s duchem tvojím býti tu
a býti celou tvojí,
že sotva dychnu v úkrytu.
Ta krása – smutně dojímá,
s mou, jak když stejnou duši má,
se pojí.