Jdu do lesů tě vyhledat,
snad někde se mi zjevíš,
bych mohla ti své písně dát,
že bez tebe tu pod smrčí
se smutně srdce odmlčí,
což nevíš?
Jdu, bloudím. Lemem kapradí
to stříbrohlasně zurčí,
jdu, poslouchám, jak naladí
les písně své, zda nejkrasší,
jež z praménků mu vyraší,
mi určí.
Ty nejkrasší! Tvůj sladce ret
v nich rozprávěti slyším,
zde vykouzlím si nový svět;
vím, že tě tady nenajdu,
přec v duši své, ač sama jdu,
se ztiším.
Hle, obtočený plavuní
zde balvan, k němu klesnu. –
Mně štěstí v duši koruní:
zřím tebe s zrakem hvězdnatým
a do hloubky tvé duše zřím,
zřím ve snu.