Vztažené ruce, tiše vztažené ruce
do nocí mých bíle svítí,
a volají, volají bílé ty ruce
a kvílejí, proč nedám jim píti.
Nastavují své vyprahlé dlaně,
a já, já – nemám již zázračné rosy;
ať pošlou mi slunce, ať dají mi hvězdy
ty ruce, jež o krůpěj prosí.
A já jim dám nejenom pramen a sílu a srdce,
dám všecku duše své vůni,
a ruce, ty vztažené, prahnoucí ruce
vzkřísí se v tajemství rosy mé tůni.
Nebudou ruce víc – bude to kvetoucí brána,
která se rozklene do výše hvězdné,
a pít budem spolu a nabírat zázračné rosy
z rozkoší vásy bezdné.