Na hrázi usedla,
věneček pletla,
vedle ní červená
slzička kvetla.
Co se to v rákosí
modrá a bělí,
jakby se ve vlnách
pentličky chvěly?
Opravdu pentličky!
To jich tam svítí,
aspoň ty růžové
chtěla bych míti!“
Dívčino srdéčko
touhou se plní:
pentličky lákavě
k břehu se vlní.
Teď jsou dvě na blízku,
už po nich sáhne!
Že zase odskočí?
Však se k nim nahne!
A zase krásnější,
ku břehu kmitla,
aspoň tu jedinou
kdyby si chytla!
Leč sotva připlynou
v duhovém jase,
jak hadi klikatě
uniknou zase.
Ona se za nimi
ručkama honí,
do vody třpytivé
kloní se, kloní.
Bože – v tom vykřikla,
jak se hloub sklání:
voda se prohnula,
zavřela za ní.
A po všech pentličkách
není už stopy;
zelený mužíček
někoho topí:
„Chytla ses, panenko,
pojedem’ spolu
v kočáře z vodních řas
do zámku dolů!“
Na břehu slzička
dokvetla za dne,
do půlky uvitý
věneček vadne.
K rybníku stříbří se
luny zář skvělá – –
Něco jak lilie
vodou se bělá.