Co je věčnosť? Pro nás závrať pouhá
a v ní do tmy padající atom
života dnů řada krátká, dlouhá.
Ví, kdo chápe onu závrať, na tom
světě ať má štěstí nebo žal,
že se stejně v neurčito řítí,
aby bez závrati tady stál,
v srdci klid, mír v duši musí míti.
Odhodlanosť – snášet temné kříže,
i hvězd ztrátu, sotva že se zjeví,
i to štěstí, když se kmitne blíže
a proč mizí, – srdce neví, neví,
jen se třese, jako slzí proud,
že v těch loktech, v nichž je věčnosť nebe –
nesmí sníti, nesmí spočinout; – –
a zas vidí člověk jenom sebe.
Jenom sebe a své bludné kroky –
a to štěstí někde ve daleku,
zatím dlouhé rychle mizí roky,
jako šňůrka perel v lidském věku.
Skutečnosť, jak jinou je než sen,
přec sny šťastné ráda duše hostí,
život jimi tak je vyzlacen,
ač jsou jenom přechod k bezsennosti.
Ať to štěstí bloudí sebe dále,
svítí přec a nedá zablouditi,
jen když v lásku provází je stále
víra, v srdci klid, mír v duši nití.
Závrať? Ne. Ta víc nás nezleká.
Máme bod, jenž drží v rovnováze:
je to práce hvězda odvěká,
v její záři – zapadne se snáze.