Kdosi mluvil svítícíma očima,
hlasem třpytivým a srdcem vzníceným.
Soumrak kouzlo má, a moře duši má,
touha křídla má! A já jdu s hořem svým!
Kde jsem slyšela již onu horoucnost,
kde to mládí žhavé mě již vzývalo?
Úsměv můj si našel odpověď – a dost:
šla jsem s hořem svým, jež sladce zpívalo.
A pak v půlnočním jsem zřela zrcadle,
jak i moje oči svítí modrostí
oblohy a moře... Noci vychladlé,
buďte pozdraveny svatou věčností!