Den zlatý na sklonku. Jdu od tebe
a v polosnu zřím ještě oči tvoje,
kam zadívat se pak, – než na nebe?!
Hle! Září v plné kráse – bez závoje;
sní? Nesní, láká modrým úsměvem
své berušky. – – Den zlatý na sklonku,
jdu od tebe;
kde které srdce – tepe do zvonku,
kde který sen – dlí v nebi svém!
Ne, zemi nevidím teď v podvečer,
mám tebe ještě srdce, duši plnou
a odnáším tě s sebou do těch sfér,
jež topí žal svou pozlacenou vlnou,
jež kropí čelo luny paprskem
a jiskrou hvězd. Ne, zemi nevidím
teď v podvečer,
kde která touha – rozlétá se s ním,
kde který sen – dlí v nebi svém!
Ach, tonu zase již v ten okamžik:
tam nebe tuší jiných nebes chvění,
já tuším vroucí našich duší styk –
to nekonečné, čisté – polibení;
i naše láska byla srpečkem,
kam naroste?! – Ach tonu zase již
v ten okamžik,
kde které štěstí – letí dál a výš,
kde který sen – dlí v nebi svém!