Jsou v světe místa přehrozná,
jež určil člověk člověku,
skvrny, jichž každý nepozná,
leč věkem tmí se do věku.
Žaláře tmavé jako hrob,
ach tmavší, neb v nich život mřel,
v nich člověk různých dnů a dob
z ran otevřených krvácel.
Do vlhké země slzy skryl,
vzdech, jenž se s hrůzou zamlčí,
na tvrdých stěnách nehtem ryl
svůj osud – lebky umrlčí.
Nepřišel nikdo ven z těch míst,
jenom když smrť ho spasila,
a to šel jistě svatý, čist,
a hvězda vstříc mu svítila.
Jho mnohé s sebou člověk táh’
na boží zemi v žití svém.
tma, okov, plíseň ve kobkách
mně zdá se všeho symbolem.
Kles’ člověk stokrát utýrán,
a naší doby velký svit
má zbylé jizvy oněch ran
povinnosť svatou – zahojit.
Má zvedat kleslé, k světlu vést
a prací léčit blud a hřích,
rozsvěcet čistou záři hvězd
nad mnohé hlavy nešťastných.
Tak jenom člověk zvítězí
sám nad sebou a pro sebe,
a přetne všecky řetězy,
jež zemi dělí od nebe.