Stojí stromků dlouhé řady
s jinovatkou na větvích,
na jehličí, v třásních vleček
ještě horský, chladný sníh.
Tichounce, snad ze sna jenom
pozdrav lesa ševelí,
jako když jim doma mušky
do koruny vletěly.
Kde jsou zlaté pršky slunce,
jež se pletly v jejich šat?
Kde je píseň, jež ty větve
pokropila tisíckrát?
Paprsky ty zlaté tají
stromů vonný, teplý dech,
duše písní, ptačích trylků
šumí v sladkých akkordech.
Zdá se mi, že jejich řadou
vzdušných vidin pluje vděk,
na těch větvích, že tkví na sta
nesmrtelných vzpomínek.
Tuším v nich ty stíny, světla,
barev hru a soulad změn,
polet křídel drobných, větších
a svůj mnohý šťastný sen.
Zdá se mi, že vidím tu, tam
v sklonu větve stopu hnízd,
slyším píseň – lásky touhu,
potom dozvuk: „Chceme jíst!“
Korunami rozperlí se
skotačivě větru smích,
někde zalká, někde vázne
jedle volných v kadeřích.
Ach, vy milé stromky, jděte
pod skvostný neb nízký strop,
všude nechte kouzlem lesů
tisíc lásky zlatých stop!
Ty, jenž přijdeš tam, kde písní
mých se svítí hvězdný rej,
všeptni srdci jedinému
sladce, tiše: „vzpomínej!“