Do měsíční záře bílé,
v tichou nočních písní notu
zbloudila jsem beze cíle
ještě tišším, sladkým snem:
zdálo se mi; že jdem spolu
smrčin luzném při šepotu
úzkou cestou do údolu;
měsíc svítil nad lesem.
Já jsem tobě vyprávěla
o lese, cest kráse dumné,
až jsem v očích slzy měla. –
Měsíc svítil nad lesem
tiše, smavě; pohádka má,
že ty, milý, prodlíš u mne,
rozplynula, – byla sama
ještě tišším, sladkým snem.