V tvých oknech slunce vycházelo,
v mých zapadalo, srdce hřálo
tvé, moje, a když mé se ztmělo,
zoufalstvím, hořem, tvoje dalo
vidy mému sílu, požehnání
věčného slunce svaté zrání!
Ty sama slunce! Nevychází
již v oknech tvých, mně zapadá jen,
a slzy hoří, v srdci mrazí
a výkřik bolesti je ztajen...
Buď se mnou, buď, a vše, co zraní,
mně hoj tvé věrné požehnání!