Les hluboký a kříže pěšin v něm, zpěv nad hlavou a něha šepotů, chvoj pozlacená nebes úsměvem – mne dovedly v tu svatou samotu,
jež poprvé hned duši dojala a srdce poutala. Tam kaplička ční z mechu, kapradin, je vytesána z balvanu, a skal
se kupí kolem různých mnohý stín a jeřab švarně zrudlý na koral; kam severák svým chladným dechem vnik’, vsel žlutý lišejník.
Strom dávno poražený s skálou srost, mech ovinul jej – sedátko je z nich, tam pro tvůj stín a pro mne – místa dost a ještě pro perutě tužeb mých;
šum jedlí, ptáků sladký, tichý zpěv dí se mnou: „Zjev se, zjev!“ Les v pravo tmavý, v levo schůdků řad se příkře nese jako k nebesům;
to bylo poprvé, pak častokrát mi od nich vzešlo tolik šťastných dum; tys daleko, a přece nejsi sám: já stále vzpomínám!
Zřím kaple půvab, oblouk gotický, pně rovné, hnědé, v řasy korun zřím, jak bez návratu, jako pro vždycky v té kráse utonu a toužím, sním, – –
let sídla mizí, za ním admirál, já také bloudím dál. – – Vše pomíjí. Dnes polní kytici jsem vetkla v jízvu skály naposled. – –
„Vznes ještě jednou křídla modlící,“ jsem děla duši své, „zas půjdem v svět, – jak brzy vítr květy rozmetá, tak štěstí ulétá.“ – –
Nic z oněch snů mi není splněno, jen záchvěv památky z nich v srdci zbyl, snad bylo jim to nebem souzeno! – – V ta místa posílám, – teď pozlatil
je západ, jak když sen se rozední, – svůj pohled poslední!
Cookies on Poetry Cove