Dívám se do jabloní,
jak větve k zemi kloní,
tak nízko, nízko,
vím, co je žal a muka, –
kde, kde je tvoje ruka,
jsi blízko?
Keř šeříku se chvěje,
což vždycky bez naděje? –
Je v srdci tíže
a touha mocná k letu,
ach, co je po tom světu, –
pojď blíže!
Slunce tak jasně svítí,
já bez tebe mám býti
v zahradě šumné?
Jabloň si zpívá z ticha,
a ret můj sotva dýchá:
„Buď u mne!“